Smlouva je základ, nejen v IT

V prostředí byznysu se nikdy nevyplatí spoléhat na gentlemanské dohody – celý projekt je třeba ošetřit smluvně, aby byly na straně dodavatele i zákazníka v plném souladu očekávání a skutečné výstupy.

 Každá smlouva na celý IT projekt, konkrétní produkt (dodávku softwaru, informačního systému atd.) či službu má v zásadě dvě hlavní součásti: specifikaci plnění a obecné smluvní podmínky týkající se spolupráce dodavatele a zákazníka, plateb a dalších náležitostí transakce. V obou případech lze z pohledu dodavatele i zákazníka udělat mnoho chyb. My se zaměříme na legislativní rámec pro uzavírání nových smluv.

Legislativní prostředí

Největší změna v právním prostředí pro uzavírání smluv na dodávky IT za poslední desetiletí nastala od ledna 2014, kdy vstoupil v účinnost nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.). Zároveň s tím došlo ke zrušení předchozího občanského a také obchodního zákoníku, podle kterého byly smlouvy na dodávky IT dříve uzavírány. Pochopitelně to neznamená zrušení nebo nutnost změny dříve uzavřených (např. i na dobu neurčitou) a stále platných smluv, ale podle nového občanského zákoníku je nutné uzavírat všechny nové smlouvy či dodatky smluv uzavřených před 1. lednem 2014.

Nový občanský zákoník dává smluvním stranám daleko větší volnost projevit svoji vůli a individuálně si ve smlouvách dohodnout pravidla a povinnosti a třeba se tak i do jisté míry odchýlit od zákonné úpravy, pamatující především na ochranu slabších stran kontraktu. Například smlouvy o dílo se tak mohou lišit od ustanovení § 2586 nového občanského zákoníku, aniž by to ovlivnilo jejich platnost a vymahatelnost dle zákona.

Odpovědnost za škodu z neuzavření smlouvy

Jednou z novinek nového občanského zákoníku, která se může týkat IT projektů, je odpovědnost za škodu z neuzavření smlouvy (§ 1728 odst. 1) u osoby, která z vlastní iniciativy zahájí jednání o smlouvě, nebo v takovém jednání pokračuje, aniž má úmysl smlouvu uzavřít. Jde o případy, kdy například zákazník projeví zájem o realizaci určitého IT projektu, spolupracuje s dodavatelem na úvodní analýze a návrhu řešení (což pro dodavatele znamená finanční náklady) a těsně před uzavřením smlouvy, které se jeví jako vysoce pravděpodobné, bez spravedlivého důvodu a přes důvodné očekávání druhé strany jednání o uzavření smlouvy ukončí. V takovém případě poškozené straně vzniká nárok na náhradu škody vzniklé v důsledku neuzavření smlouvy bez spravedlivého důvodu (§ 1729 odst. 1). V praxi je samozřejmě velmi složité onen „spravedlivý důvod“ vyložit a domáhat se náhrady škody či ušlého zisku. Proto je daleko spolehlivější uzavřít smlouvu již na přípravné práce (analýza, návrhy architektury apod.), které budou uhrazeny bez ohledu na následnou realizaci projektu. Situace může být ale i opačná – například pokud dodavatelská firma přecení své možnosti a schopnosti a svého zákazníka „zaměstná“ na týdny či měsíce a třeba od něj získá i citlivá data, aniž by ve skutečnosti měla v úmyslu nabízené služby dodat.

Aplikace ustanovení § 1728–1730 nového občanského zákoníků bude obecně velmi problematická a v žádném případě nelze spoléhat na možnost získat finanční odškodnění za neuzavření smlouvy (náhradu ušlého zisku dle § 1729 odst. 2, která ale nesmí převyšovat výši ušlého zisku ze smlouvy uzavřené v obdobném případě) na základě předložené nabídky a úvodních jednání se zákazníkem, který v další realizaci projektu odmítne pokračovat.

Na druhou stranu již jsme v rámci naší kanceláře řešili několik takových sporů a rozhodování soudů je zatím poměrně nesjednocené, ale je třeba připomenout, že každý případ je velmi individuální a tak je třeba jej také hodnotit.

Informační povinnost

S předsmluvní odpovědností a potenciální náhradou škody souvisí rovněž i vzájemná informační povinnost potenciálních smluvních stran (§ 1728 odst. 2), tedy povinnost navzájem si sdělit „…všechny skutkové a právní okolnosti, o nichž ví nebo vědět musí, tak, aby se každá ze stran mohla přesvědčit o možnosti uzavřít platnou smlouvu a aby byl každé ze stran zřejmý její zájem smlouvu uzavřít.“ Projednávání smlouvy lze tedy ukončit a náhradu škody požadovat i v případě, že jedné ze stran nebyly známy zásadní informace. Opět ale nebude snadné domoci se náhrady škody, protože zákon pochopitelně nijak nestanovuje, jaké informace si mají vyjednávající strany navzájem předat. Dle § 1730 odst. 1 je jen obecně upraveno právo vést si záznamy o údajích a sděleních poskytnutých druhou stranou v rámci jednání o smlouvě. Na případné získání důvěrných informací a nakládání s nimi myslí § 1730 odst. 1 nového občanského zákoníku.

Celkově je třeba říci, že nový občanský zákoník pamatuje na velké množství okolností, které je třeba při dojednávání smluv nejen na IT projekty řešit. Zároveň je ovšem v mnoha ohledech neurčitý a zatím nemáme k dispozici judikáty , které by osvětlily výklad či aplikovatelnost některých paragrafů.

Originální článek naleznete na webu www.systemonline.cz