S rozmachem internetu v posledních letech může dnes většina lidí i společností říci, že kromě reálného života žijí ještě život druhý – virtuální. I o internetu však platí známé pořekadlo o tom, že dokáže být dobrým sluhou, ale zlým pánem, a tak se s donedávna na reálný svět omezenými jednáními jako je šikana, obtěžování či stalking, můžeme stále častěji setkat i v realitě virtuální. A jelikož internet funguje nepřetržitě a mnoho činností v lidském životě je na něm více či méně závislých, uniknout před kybernetickými útoky je mnohdy velmi složité.

Pojem kyberšikany nebo též cyberbullyingu slýcháme čím dál častěji. Obzvláště v zemích jako jsou USA, je často diskutovaným tématem, a i u nás se tento neblahý trend a potřeba jeho řešení rozmáhá. Ve své podstatě se jedná o činnost téměř identickou s tradiční šikanou. U obojího je cílem někoho poškodit, děje se tak však za použití odlišných prostředků. Ať už je to za pomoci počítače či mobilního telefonu, hlavním specifikem kyberšikany je skutečnost, že k ní může docházet odkudkoliv a kdykoliv. Kyberšikana stejně jako internet nemá žádné hranice, a tak i její odhalování a pokusy o analyzování jsou mnohem složitější. Pachatelé v plné míře využívají možnosti naprosté anonymity, která jim umožňuje konat z pohodlí vlastního domova s minimálním rizikem odhalení. Tato anonymita ve spojení s tím, že nedochází k přímé konfrontaci s obětí, pak většinou vede k tomu, že útočník se nezdráhá použít mnohdy drsnější metody, než které by použil v běžném životě. Naštěstí právě skutečnost, že pachatelé často s postupujícími útoky jednají s větší nerozvážností, často vede k jejich odhalení a vystopování na základě chyby, které se dopustili.

Potenciálně ohrožen je každý z nás

Vzhledem k tomu, že se na internetu stírají rozdíly ve věku, pohlaví či sociálním postavení, je téměř nemožné přesně určit, kdo se kybernetických útoků nejčastěji dopouští, a stejně tak i kdo je jejich nejčastějším terčem. K virtuálnímu šikanování v čistě osobní rovině postačí i zcela základní znalosti práce s počítačem. Kybernetická šikana tak na rozdíl od jiných forem škodlivého chování ve virtuálním prostředí, jako jsou třeba hacking nebo počítačové pirátství, není doménou počítačově nadprůměrně vzdělaných jedinců. Obětí kyberšikany, stejně jako tím, kdo se jí dopouští, se může stát vskutku kdokoliv. Ať už se jedná o formu vyřizování osobních účtů či nahodilé útoky, uživatelé by především měli být na pozoru, nezavdávat příležitosti ke svému napadení a s rozmyslem sdílet citlivý obsah.

Častou formou kyberšikany bývá právě veřejné sdílení a šíření obsahu původně určeného pouze pro osobní užití, nejčastěji fotografií. Typické je takové zneužití fotografií s erotickým podtextem, které zhrzený partner po rozpadu vztahu neváhá pro poškození svého někdejšího protějšku umístit veřejně na internet, často s velmi vulgárním komentářem. Z právního hlediska se pachatelé pohybují na pomezí trestných činů a občanskoprávního způsobení imateriální škody formou narušení ochrany osobnosti. Jakkoliv jsou všichni uživatelé internetu ohroženi stejnou měrou, nejnebezpečnější je stejně jako v běžném životě kybernetická šikana směřovaná vůči dětem a mladistvým. Už od raného věku se děti běžně na internetu pohybují a mají aktivní profily na sociálních sítích, navzdory oficiální politice povolující aktivitu až od třinácti let. Vzhledem k tomu, že s řešením podobně závažných problémů nemají děti a mládež žádné zkušenosti, jsou právě tyto věkové skupiny nejvíce zranitelné. Kvůli strachu z dalšího zostuzení se děti často s probíhajícími útoky nesvěří a celá věc může skončit i tragicky. Známé jsou případy, kdy si terče internetového posměchu a vulgárních útoků sáhly na život.

Pod palbou se ocitají i celebrity a politici

Osobnosti kulturní a politické scény a jejich životy jsou nejen na internetu oblíbeným tématem. Kromě častých nenávistných komentářů v diskusích pod články v médiích se mnohé osobnosti potýkají i s útoky osobní povahy, bývají napadány na sociálních sítích a je manipulováno s jejich fotografiemi. Obzvláště na sociálních sítích jsou časté krádeže identity v případech, kdy někdo založí falešný profil osobnosti a následně se za ni vydává. Poměrně neškodné jsou různé humorné parodie, ze kterých je na první pohled jasné, že spíše než o snahu osobnost poškodit či zesměšnit se jedná o glosování různých situací fiktivní optikou právě této osobnosti. V těchto případech se často i samy dotčené osobnosti dobře pobaví, v každém případě však mají právo na stažení podobných profilů, ať už jsou myšleny s humorem, nebo ne. Internetoví útočníci si pod rouškou anonymity neuvědomují, že se svými příspěvky mohou dopustit nejen urážky na cti dané osobnosti, ale též například trestného činu pomluvy. Další trestný čin, kterého se až přehnaně vášniví fanoušci mohou vůči veřejně známým osobnostem na internetu dopustit, je nebezpečné obtěžování známé též jako stalking.

I politici čím dál častěji využívají nových komunikačních kanálů na sociálních sítích a internetu obecně, a tak se i oni nachází v pomyslném hledáčku útočníků. Motivace zde bývá často poměrně odlišná než v případech útoků běžných lidí proti sobě. Na politické scéně vždy bujely snahy likvidovat konkurenci různými formami „praní špinavého prádla“ a na internetu není nic snazšího než na falešném profilu mystifikovat veřejnost smyšlenými výroky daného politika. Podobné incidenty nebývá problém odhalit, nicméně vlnu nevole a rozhořčení u voličů na nějakou dobu vždy vyvolají. Načasování takovýchto útoků vhodně před volbami může mít pro politika fatální důsledky v podobě opětovného nezvolení či konce politické kariéry. I v těchto případech lze samozřejmě uvažovat o případných žalobách na náhradu způsobené škody či trestních oznámeních na relevantní trestné činy. Obecně lze říci, že osobnosti veřejného života musí vůči sobě snášet větší tlak nejen médií, ale i veřejnosti, a to jak v tisku, tak na internetu. Hranice toho, co se ještě smí a co už je protiprávní, je však velmi tenká, a tak je třeba se mít na pozoru, aby uživatel nevhodnými komentáři nezpůsobil následky, které mnohdy ani nezamýšlel.

Ani firmy nejsou v bezpečí

Ačkoli by se ze zkušeností z běžného života mohlo zdát, že je šikana čistě mezilidským problémem, ve světě virtuálním se nevyhýbá ani firmám a jiným umělým právnickým osobám. Důvody, proč ke kyberšikaně právnických osob dochází, bývají podobné jako v případě útoků namířených vůči politikům. Nejčastěji jde o další z forem konkurenčního boje a stává se i to, že internet – opět primárně díky možné anonymitě – poskytuje ideální živnou půdu pro útoky nespokojených zákazníků.

Hlavní odlišnost od kybernetické války vedené mezi společnostmi, kdy se společnosti snaží navzájem si vykrádat nápady či získávat konkurenční výhodu neoprávněným sběrem interních informací, je ta, že při korporátním cyberbullyingu jde pouze o očernění dané společnosti bez jiných dalších výhod pro konkurenci. Děje se tak stejně jako u fyzických osob buď formou falešných profilů, nebo pohoršených příspěvků od nespokojených zákazníků (které mohou být i zcela fiktivní, pouze s cílem vytvořit negativní mínění o společnosti). Tím dochází ke snižování dobrého jména právnické osoby, což s sebou může nést jak faktickou škodu, tak ušlý zisk. Mnoho společností na základě kybernetických útoků muselo například provádět zásahy do komentářových sekcí na svých webových stránkách nebo profilech na sociálních sítích, některé dokonce možnost komentovat zcela zrušily. Pokud se přijde na to, že za útokem stojí konkurence, dojde k naplnění vícero forem nekalosoutěžního jednání, které je rovněž pro internetové prostředí typické.

Sankce mohou být vysoké, míra odhalení je však malá

Pokud by celá věc zašla do krajností a byla řešena soudně, vystavoval by se útočník hrozbě poměrně značných právních i finančních problémů. Soudy na nemajetkové osobnostní újmě nemají obecně problém přiznávat i desetitisícová odškodnění. Pokuty v případech nekalé soutěže jsou taktéž velmi vysoké a rovněž u případných trestných činů je možnost pachatele potrestat (nejen) peněžitým trestem. K postihům jako takovým však příliš často nedochází. Spory se často vyřeší v mimosoudní fázi omluvou a stažením závadného obsahu.

Častější realitou je ovšem fakt, že k odhalení pachatele vůbec nedojde. Při závažnějších útocích motivovaných konkurenčním bojem ve sféře obchodních společností většinou k útoku dochází takovým způsobem, aby bylo jen s velkými obtížemi zjistitelné, kdo za ním skutečně stojí. I u kybernetické šikany v osobní rovině si často útočníci počínají způsoby, díky kterým je velmi složité je vystopovat. Otázkou zůstává, jakou cestou se bude vývoj anonymity na internetu právě v kontextu kyberšikany a podobných závadných záležitostí vyvíjet.

Tak či tak, každý by si měl na internetu počínat se stejnou měrou obezřetnosti jako v běžném životě. Vyvarovat se útočných jednání a zároveň se snažit předcházet tomu, aby k podobným útokům nezavdával příležitost. Pokud k útoku již dojde, nemělo by se ponechávat nic náhodě a mělo by dojít k uvědomění patřičných autorit.

Článek naleznete také na webu pravniprostor.cz

Čtvrtý největší světový výrobce mobilních telefonů se v České republice opírá o nadšeneckou komunitu svých fanoušků.

Čtvrtý největší světový výrobce mobilních telefonů se v České republice opírá o nadšeneckou komunitu svých fanoušků.

MOBILY

Ještě před pár lety by si žádná z velkých značek nedokázala představit expanzi do světa, která by nebyla podepřená odpovídajícím marketingovým budgetem. Dnes nás čínské značky učí, že marketing na globální bázi lze dělat i bez výraznějších investic.

Konkrétně výrobce mobilních telefonů Xiaomi dokázal během několika let vyrůst na pozici, která nahání strach Applu i Samsungu. A to díky šikovnému využívání ochotných lokálních komunit. Strategii, kterou již kopírují některé další brandy, máme možnost zblízka sledovat také v České republice.

Jak se dostat na vrchol

Ještě letos v létě se Xiaomi nacházelo na samém chvostu top 5 žebříčku největších světových výrobců smartphonů, měřeného na základě prodejů. Stačilo pár měsíců a Xiaomi se dostalo na třetí příčku za Samsung a Apple (nyní je po akvizici Motoroly Lenovem čtvrté).

Pro Xiaomi s tržním podílem 5,6 % sice 25% podíl Samsungu a 12,3% podíl Applu můžou působit jako nedostižné mety, ale fakt, že právě jednička v žebříčku Samsung ztratil část svého podílu na úkor Xiaomi, je dostatečně výmluvný. Stejně jako 246% meziroční růst, který ve třetím kvartálu Xiaomi vykázalo. O to zajímavější je pohled na globální strategii rozvoje, kterou Xiaomi představilo na jaře tohoto roku.

Nákup 17. nejdražší domény Mi.com měl být odrazovým můstkem pro expanzi na 10 nejdůležitějších světových trhů. Nakonec došlo k přehodnocení plánů – trhů s oficiálním zastoupením bude jen pět. Značce se totiž daří i tam, kde oficiální zastoupení momentálně nemá a dlouho mít nebude – Českou republiku nevyjímaje. A to takovým způsobem, že situaci není nutné výrazněji korigovat. Xiaomi totiž funguje na komunitní bázi, tvořené kolem jádra nadšenců, které dokázala oslovit prvními produkovanými modely. A tento komunitní model se prolíná i do distribuční sítě, která na těchto trzích vznikla.

Díky tomu dokážou lokální trhy poskytovat koncovým zákazníkům stejné garance jako značky s oficiálním zastoupením. Například v Česku se reprezentantem Xiaomi stala komunita sdružená kolem operačního systému MIUI.

Crowdsourcing funguje

Představitelé MIUIos.cz jsou v přímém kontaktu se svými čínskými protějšky, se kterými pracují na bázi crowdsourcingu. V první řadě se chopili lokalizace ROM telefonu a originálních Xiaomi aplikací do češtiny a stále více se zasazují také o kultivaci trhu a vůbec celkové distribuční sítě.

Pomáhají zákazníkům odlišovat prodejce, kteří distribuují produkty bez potřebné CE certifikace a neposkytují záruky, od těch, kteří prodávají telefony s veškerými náležitostmi. Právě tato komunitní kontrola vede k výraznému posilování důvěryhodnosti značky jako takové.

Vzhledem k tomu, že Xiaomi chce být do 10 let největším výrobcem chytrých telefonů celosvětově, je evidentní, nakolik tomuto modelu „oficiální podpory neoficiální distribuce“ samo věří.

Pravděpodobně se mu totiž podařilo nalézt rovnováhu, která je založená na kvalitně koncipovaném produktu, jenž díky své kvalitě a ceně nepotřebuje další obhajobu v podobě masivních investic do marketingu a který dokáže zhodnotit potenciál word-of-mouth. Ve světle jeho spanilé jízdy pak začíná být více než jasné, že Xiaomi se stává reprezentantem nového stylu globálního marketingu. A bude opravdu zajímavé sledovat, jaké pokračování jeho příběh bude mít.

Článek naleznete v časopise Marketing & Média ze dne 8. prosince 2014.

S rozvojem technologií důležitost ICT systémů v logistice stále stoupá. Ať už jde o řízení dodavatelských řetězců, vyhodnocování efektivity při vedení zakázek podle filozofie lean enterprise, nebo obecně spediční agendu, dříve nebo později bude potřeba vyřešit zajištění technologií – a to jak těch pokročilejších, jako je správa RFID, traceability nebo nastavení EDI platforem, tak těch méně specializovaných, které využívají téměř všechny podniky.

Téma je aktuální především v době, kdy se musí společnosti z oblasti logistiky přizpůsobovat novým, dynamicky se měnícím „pokrizovým“ podmínkám. Ty na jednu stranu slibují velký potenciál, je však nutné umět ho správně uchopit a zhodnotit. A to v době, kdy není bohužel možné očekávat růst prostřednictvím zvyšování marží, jež na trhu i nadále zůstávají nízké a pravděpodobně se to výhledově nezmění.
Jedním z logických řešení je tedy přistoupit k hledání maximální efektivity v procesech – buď pokračovat na bázi lean enterprise, kterou už však tržní situace vyloženě nevyžaduje, nebo se naopak přeorientovat na maximální výkon. V obou případech se může zavádění nových nebo aktualizace zastaralých IT systémů jevit jako správná volba.

Pro mnoho společností je však pořádání výběrového řízení v rámci ICT velmi obávanou záležitostí. Do jisté míry oprávněně, neboť příležitostí či přímo podmínek k chybování je celá řada. Výběrová řízení v oblasti ICT jsou v poslední době skloňována ze všech směrů. A to především s odkazem na kauzy spojené s veřejnými zakázkami. A případy veřejných zakázek mohou být dobrým příkladem, jaká jsou největší rizika ICT soutěží. Nejlépe totiž demonstrují, jaká úskalí na vypisovatele výběrového řízení čekají a na co by se měl při výběru svého dodavatele zaměřit.

VEŘEJNÉ ZAKÁZKY – VÝKLADNÍ SKŘÍŇ RIZIK

Veřejné zakázky v ICT segmentu jsou již obvyklým politickým leitmotivem, a to nejen v období volebních měsíců. Nechybějí v téměř žádném proslovu, který se zaměřuje na prostor ke zlepšení v oblasti nakládání s veřejnými financemi. A i přes tento enormní zájem zatím nikdo nepřišel s ničím jiným než s pouhým konstatováním, že ITC zakázky je třeba lépe kontrolovat a právě skrze kontrolu zajistit úspory na realizacích jednotlivých děl. Centrální nákupy ministerstev a jednotné IT systémy jsou stále hudbou (bohužel) vzdálené budoucnosti a jednání se společnostmi, které poskytují ICT služby, jsou vedeny stále nekoordinovaně.

Je poměrně zajímavé, jaké zvyklosti obecně ve veřejných zakázkách v legislativě fungují. Pohledem řádného hospodáře, respektive někoho, kdo nakládá s vlastními prostředky, se většinou jedná o přístup, který se příčí minimálně zdravému selskému rozumu. Máme-li použít příměr – je nepředstavitelné, že by člověk, který si chce postavit dům, svěřil takto zásadní činnost společnosti jen podle toho, zda splní základní kritéria výběrového řízení, která jsou často nastavena velmi vágně. Tedy společnosti, která právně existuje, deklaruje, že je ekonomicky schopna dodat poptávané dílo, a současně předloží prohlášení, že dům již v minulosti stavěla. Takto nastavená kritéria pochopitelně splní naprostá většina uchazečů. Dalším vyřazovacím kritériem, které pak rozhodne o finálním vítězi, je pak většinou cena.

Neznám jediného majitele domu či bytu, který by byl natolik lehkomyslný, že by pod dojmem nejnižší nabídky tuto vybral. Je to vždy kombinace mnoha faktorů, nejčastěji je to doporučení – nikoli v obecné povaze – někoho, koho známe, komu věříme a kdo měl či má s danou věcí zkušenosti. Současně je třeba uvědomit si, že není každý dům stejný, nejsou dvě identické rekonstrukce bytu a aplikovat unifikovaná řešení v takových případech vede k jedinému – ke špatně odvedené práci.
Stejné je to s IT systémy. Skutečné know-how u zadavatele většinou nese pouze malý počet osob, pokud vůbec. To je dáno tím, že každý informační systém je jiný a každý má svá specifika, včetně nastavení, vyladění apod. Odborníky v takových případech jsou vlastně jen dodavatelské společnosti, protože mají dostatek lidí a zkušeností. Paradoxně jsou právě oni ti, kteří mohou nejlépe pomoci s vysvětlením a charakterizováním podoby zakázky. Tedy toho, co by vlastně zákazník „měl požadovat“, resp. co potřebuje. Z toho pak samozřejmě vyplývá také kvalifikovaný odhad skutečného rozsahu prací, odhadu, jaký dopad bude mít nové řešení na stávající systém, jak změní dosavadní způsob práce a jaký bude ve výsledku dopad na jeho efektivitu.

KDE NENÍ SKUTEČNÁ KVALITA, OTEVÍRÁ SE PROSTOR PRO KORUPCI

Zkušenosti z dob minulých, výsledky policejních razií a na ně často navazující trestní stíhání napovídají, že v IT (ale samozřejmě také vysoce konkurenčních odvětvích) spolu s vysokou nabídkou vzniká z ní vyplývající korupční prostředí. Někteří hráči jsou si bohužel vědomi toho, že bez aktivního ovlivnění průběhu výběrového řízení by zakázku nemuseli nikdy získat.
Motivací je často právě naprostá neporovnatelnost jednotlivých plnění, neboť cena je nepochybně důležitým faktorem pro výběr, ale stanovení ceny jako hlavního kritéria pro konečný výběr bez ohledu na další dopady daného řešení vlastně nic neřeší. A to především proto, že výběr podle ceny je odpovědností toho, kdo o výsledku výběrového řízení rozhoduje. A jak již bylo naznačeno výše, osoba, která je schopna odborně garantovat, že dané řešení a cena budou skutečně ve výsledném plnění dodrženy, to většinou není.

ŠPATNĚ OŠETŘENÉ AUTORSKÉ PRÁVO JAKO PAST

Druhou zásadní skutečností, které je třeba se v rámci ICT věnovat, je problematika autorských, respektive majetkových práv. S nimi jsou totiž spojena práva na úpravu či změnu řešení dodaného v rámci výběrového řízení. V tomto směru se vedou již delší dobu polemiky o tom, jak se k této skutečnosti postavit. Zákazníci by měli taková práva bez výhrad požadovat, jinak se vystavují riziku, že po dobu užívání daného řešení budou muset vždy bezvýhradně spolupracovat s vybraným dodavatelem.

Otázka ceny a rozsahu práv jsou vždy spojené nádoby. Ušetřit na počátku mnohdy znamená dostat spolu s dodaným dílem pouze právo užití, které však neobsahuje právo na úpravu. Ani zde není problém neřešitelný, ale vždy bude záležet na konkrétních dojednaných podmínkách. Pokud však dodavatel nehodlá na řešení přistoupit, často nezbývá než po čase celé dílo kompletně změnit za dílo lepší, s ošetřenými autorskými, respektive majetkovými právy.

CHYBNÉ UŽÍVÁNÍ DÍLA

Třetím problémem je užívání práv bez souhlasu. Nejčastěji jde o situaci, kdy je dílo užíváno ve větším rozsahu – tedy třeba větším počtem uživatelů, než dovoluje smlouva, nebo jiným způsobem, než který byl dohodnut. Zde je nejzásadnější komplikace v tom, že čím dál tím více uživatelů užívá software způsobem či rozsahem odporujícím licenčním smlouvám. V případě veřejných zakázek pak následně s poukazem na zákon o veřejných zakázkách tvrdí, že jim samotný zákon znemožňuje zaplatit, protože musí dojít k zadání zakázky a následně k jejímu vyhodnocení. Tím se doba neoprávněného, tedy nelegálního užívání prodlužuje a škoda dodavateli narůstá.
Takový argument veřejného subjektu je třeba odmítnout jako naprosto nepřijatelný a v konečném důsledku absurdní, protože k porušení již došlo a toto porušení je třeba napravit. Pro nápravu pak není třeba soutěže, ale rychlého jednání, které eliminuje negativní dopady na konečnou cenu. Je s podivem, že orgány činné v trestním řízení nepostihují takové jednání se stejnou razancí jako předražené zakázky či uměle vytvořené zakázky, přestože jde o jednání, které je nejen protiprávní, ale především v konečném důsledku stejně nebezpečné jako předražit zakázku. Řešením takovéto situace je jedině rychlé vyrovnání stavu.

CO Z TOHO VYPLÝVÁ?

Dá se předpokládat, že situace bude v případě výběrových řízení v oblasti logistiky maličko odlišná. Zejména kvůli tomu, že bude většinou poptáváno dílo, o jehož podobě má vypisovatel výběrového řízení poměrně dobrou představu. V případě logistických společností často vznikají řešení na míru a ve výběrových komisích jsou zastoupeni lidé, kteří mají velmi pokročilou představu o svých potřebách. Stejně tak se často nevybírá dodavatel pro zcela nové systémy, ale spíše dodavatel, který by zaktualizoval původní, jež dnešním možnostem přestávají vyhovovat. V takovém případě se pak kritéria výběru, vycházející z realisticky definovaného rámce očekávání, stanovují lépe.

Na druhou stranu, i v takovém případě bývá cena – samozřejmě v závislosti na možnostech společnosti – považována za jedno z nejdůležitějších kritérií a účastníci řízení jsou o tom v tomto duchu zpraveni.

V takovém případě pak dochází stejně jako ve veřejném sektoru k celé řadě negativních jevů. Jednotliví dodavatelé snižují kvalitu právě na úkor ceny. A přestože není běžné, že by se snažili rozhodující osoby korumpovat, rozhodně se dá předpokládat, že budou hledat cesty, jak nízkou cenu nabídnutou v tendru v rámci tvorby díla opětovně navýšit.

Zde pak přicházejí na řadu již zmiňované problémy s právy k užívání, stanovování licenčních poplatků, jež umožní plné využívání díla, které standardně užívané smlouvy většinou nedostatečně ošetří. A pak samozřejmě závazek k dalším pracím, vyplývající právě z nemožnosti zasahovat do díla. A společnosti z praxe většinou vědí, že pokud nejsou například rámcovou smlouvou ošetřeny sazby, za které se tyto práce budou provádět, může jít o jednu z dalších pastí.

Pevně věřím, že v budoucnu se budou IT výběrová řízení odehrávat za lepších podmínek, a to pro všechny strany. O pozitivní změnu se velmi výrazně mohou zasadit právě výběrová řízení na IT v rámci veřejných zakázek, pokud budou transparentnější a lépe vedená. Stačilo by nahradit populistická prohlášení politických autorit za věcnou diskusi a zároveň změnit návyky veřejných subjektů, aby řádně plnily své závazky, včetně plateb za neoprávněné užívání či porušování autorských práv.

Pak můžeme očekávat, že pozitivní změny přirozeně vstoupí do podmínek tendrů také v soukromém sektoru – logistiku nevyjímaje. Převzaté zkušenosti s dobře vedenými veřejnými zakázkami zvýší motivaci a možná i sebevědomí společností a vytvoří férové prostředí, ze kterého bude profitovat celý obor.

Článek naleznete v aktuálním vydání odborného magazínu Logistika