Nejvyšší soud se ve svém stanovisku z počátku letošního roku zastal piráta, kterému byla původně vyměřena způsobená škoda 11 milionů korun. Soud konstatoval, že škoda se v těchto sporech nedá vyčíslovat pouhým vynásobením počtu stažení a ceny za originální nosič. Stanovisko soudu následně vyvolalo řadu reakcí napříč českým internetem. Na téma internetového pirátství a objektivního stanovení škod jsme hovořili s advokátem Jiřím Matznerem, který se na tyto typy sporů specializuje.
Rozhodl Nejvyšší soud podle vaší expertízy „správně“?
Rozhodnutí Nejvyššího soudu lze určitě považovat za správné. Doposud užívaný systém vyčíslování škod prostým vynásobením počtu stažení cenou originálního nosiče vůbec neodráží dnešní realitu, obzvláště fungování internetu. Nelze říci, že každý, kdo si film nebo hudební skladbu nelegálně stáhne, by si koupil originální nosič.
Kalkulujeme zde ne s fakticky vzniklou škodou, ale s ušlým ziskem, jehož objektivní stanovení je v autorskoprávní oblasti velmi složité. Navíc zaplacení mnohamilionových škod ze strany fyzické osoby, která sdílením nedosahuje žádného nebo jen minimálního zisku, je nereálné.
Na internetových debatách se následně objevovaly dokonce názory, že by majitelé licencí na pirátěné filmy „měli platit danému pirátovi, protože jimi vlastněná díla promoval“ anebo, že „by se vymáhaná suma měla ponížit o jakési marketingové náklady“…
Tento argument nemá v žádné zemi, která ctí autorské právo, šanci obstát. Postavení piráta a nositele autorských práv je nerovné a nelze na něj nahlížet optikou smluvního vztahu, byť hypotetické náklady na marketing v případě, že by tento byl zajišťován standardní legální cestou, by byly jistě vysoké.
V případě pirátů však cílem umístění nelegální kopie ke stažení na internet nebývá zisk a na stahování jimi umístěné kopie většinou neprofitují jinak než jako v případě řešeném NS, například bonusovými kredity na filesharingových serverech, a to v částkách nepoměrně nižších.
Pravdou však je, že ilegální cestou dochází i ke zhlédnutí děl, k nimž by se oficiálně divák nikdy nedostal, protože například v jeho lokalitě vůbec do distribuce nevstoupily.
Dá se nějak kvantifikovat role torrentových/filesharingových serverů na popularizaci některých uměleckých děl? (viz například žebříčky typu: „nejstahovanější seriál/film/hra“)
Vzhledem k podstatě pirátství, které probíhá tak, že je obtížné jej účelně monitorovat, nelze vyslovit jednoznačný závěr. Navíc žebříčky „úspěšnosti“ co do nelegálního stahování poměrně silně kopírují žebříčky oficiální distribuce, tudíž spíše potvrzují komerční úspěch daného díla. Hledat však úměru není dost dobře možné. Někdy pirátské stažení vede k zakoupení originálu, jindy naopak zhlédnutí originálu v kině vede k pirátskému stažení, jednoznačná provázanost zde není.
Je stále platné tvrzení, že je Česká republika pirátskou velmocí?
V dnešní době je nejspíš každá země s přístupem k internetu do jisté míry pirátskou velmocí. S narůstajícím počtem možností, jak si autorská díla obstarat za dostupné ceny legální cestou, možná pirátství ubylo, ale tento fenomén je ovlivňován více navzájem příliš nesouvisejícími faktory a vzhledem k tomu, že jedním z těchto faktorů bývá i odlišný pohled na svět nerespektující autorské právo jako celek, nelze očekávat, že by pirátství někdy zcela vymizelo.
Co se České republiky týče, je zde asi větší míra latence, kdy pirátská aktivita zůstává neodhalena, než například v USA, a tím pádem je méně velkých sporů jako ten, který řešil NS. To však neznamená, že pachatelé nebývají potrestáni a že se zde mohou bezpečně pirátství věnovat.
Bohužel na rozdíl od zákonodárců je komunita pirátů velmi dynamická a schopná se okamžitě adaptovat na nové technologie a využívat potenciálu internetu ve svůj prospěch. Zákony na technologický pokrok reagují velmi pomalu a problematika autorského práva a internetu obecně trpí zastaralostí právních předpisů, a tím i nejasností názorů na mnoho problémů v této oblasti mezi odborníky.
Kam pirátství v Česku posouvají služby jako Spotify, Deezer či Vimeo nebo Netflix a další?
Možnost stahovat kopie děl legální cestou, ať už zdarma s reklamami, nebo za drobný měsíční poplatek bez nich, určitě příznivě přispívá ke snižování pirátských aktivit. Uživatelé nahrazují pirátské stahování streamovacími službami. Touto cestou pak mohou objevit nového interpreta či film a následně si od něj zakoupit originální album či DVD. Cesta levného streamování je určitě krokem vpřed, nicméně stále existují distributoři či interpreti odmítající svá díla takto šířit, a tudíž je kromě cesty oficiální jedinou alternativou cesta pirátská, se všemi zákonnými důsledky pro piráta.
Je pirátstvím například i sledování zahraničních videoslužeb pomocí VPN?
Pirátstvím v klasické podobě určitě ne, jedná se o jednání nikoliv protiprávní, ale spíš o obcházení práva. Samo o sobě toto jednání nelegální není, nicméně určitými aspekty při hloubkové analýze toho, jak ona služba vlastně funguje, se může uživatel dopustit dílčích právních pochybení.
| NS: Jedenáct milionů je moc |
Soudy podle NS nemohou stanovit škodu způsobenou internetovými piráty prostým vynásobením počtu stažení nelegální kopie cenou originálního díla na CD nebo DVD. Tento způsob výpočtu, který vede k astronomickým částkám, je podle Nejvyššího soudu (NS) nepřijatelný. Neodráží reálné ztráty nositelů práv. Soud proto vrátil k novému projednání kauzu brněnského piráta Reného Rozmahela, jenž měl zaplatit více než 11 milionů korun.
„Musel by být opatřen skutkový podklad svědčící o tom, že počet prodaných legálních nosičů se snížil právě o tolik kusů, kolikrát si uživatelé počítačové sítě internet stáhli z datového úložiště dílo, které tam obviněný neoprávněně v několika kopiích umístil,“ stojí v rozsudku NS.
NS rozhodl už v říjnu, teprve nyní odůvodnění zpřístupnil ve své databázi. Městský soud v Brně, který případ znovu řeší, by měl podle NS přizvat znalce. Vyjádří se k tomu, zda lze vůbec objektivně stanovit ušlý zisk nositelů autorských práv. |
Článek naleznete na webu Euro E15.
