Učit se od Vídně nebo Berlína má smysl. Je však třeba všímat si všech důsledků a pochopit, že i dobré úmysly mají leckdy kontraproduktivní dopad. Praha je natolik specifické město, že svoje vzory nemůže hledat na Západě ani Východě. Opisovat od Vídně by bylo chybou, zvláště když můžeme rozvíjet to, co v Praze na trhu s bydlením dobře funguje – a není toho málo. Díky možnosti srovnat vlastní zkušenost z bydlení v Praze a německých městech pro to mám osobně hned několik dobrých důvodů.
Zaprvé – Praha už situaci, kdy měla vlastní regulovaný bytový fond, zažila. Skutečnost, že většinu z něj využívali lidé, kteří by si v pořádku mohli dovolit vlastní nájemní bydlení bez cenového zvýhodnění, byla ostatně jedním ze silných hlasů pro privatizaci. A situace paradoxně není jednoduchá ani dnes – vykázat z velkého městského bytu nájemníka, který překračuje kvótu na hlavu a metry čtvereční, bude vždy eticky sporné. Své bytové fondy – pokud se nejedná vyloženě o časově omezené startovní bydlení, služební nebo nouzové byty – navíc efektivně nedokáží hlídat ani rakouské nebo německé metropole. Vídeň například trápí klientelistické zacházení s nájemními dekrety, které velmi často končí v rukou těch, kteří slevy na bydlení nepotřebují. A v podstatě 100% obsazenost „sociálního bydlení“ starousedlíky vytváří pro nově příchozí naprosto tožnou bariéru jako neregulovaný trh. Nechci podceňovat vedení města, ale rozhodnout, kdy má domácnost právo na regulované bydlení, kdy propadá, jak ho postupovat v dědickém řízení, jak rozhodovat v případě redukce domácnosti nebo naopak přírůstků, to je věc, kterou spravedlivě neudělá žádná samospráva, zvlášť když chce dostupné bydlení pro všechny. Praha – to si řekněme na rovinu – rozhodně nemá šanci poskytnout dekret všem. A ve chvíli, kdy bude chtít jít cestou rakouských a německých cest, sice zvýhodní stovku obyvatel, ale pro tisícovku z nich situaci naopak zhorší.
Za druhé. Praha sice vlastní pozemky vhodné pro výstavbu, ty v centrální a střední části města jsou však v oblastech, kde může vzniknout jen pár desítek, možná nižších stovek bytů. Německá a rakouská města však šla cestou finančně efektivní masové výstavby. A tu si na území hlavního města momentálně nedovedu představit. Chybí nejen zmiňované městské pozemky, ale především infrastruktura. Urbanisticky náročný projekt sociálního bydlení vídeňského typu by v současném pojetí potřeboval plochu holešovického meandru, která by okamžitě pokryla jen ty nejzákladnější skupiny obyvatel. Pokud bychom se bavili o podobném rozsahu, jako je Jižní Město (cca 90 000 obyvatel), uvažujeme o tak náročných souvisejících projektech, jako je například vyprojektování samostatné linky metra do oblasti a stavbě občanské vybavenosti. S tím sice některé oblasti historicky počítají (například východní město v Malešicích), je však jasné, že u takto ambiciózních plánů se bavíme o generaci dětí našich vnuků.
Ostatně právě chybějící vysokokapacitní výpadovky v podobě metra nebo železničních linek do periferních oblastí nebo sídel za Prahou jsou důvodem, proč tak rostou ceny v centru a středním městě. Česko má bytový fond velice silný a rozmanitý – to, že celá řada z nás vlastní další nemovitost například na venkově, je toho důkazem. Jenže právě kvůli chybějící infrastruktuře jsou neutilizované desítky tisíc nemovitostí, které by bez problému takřka ihned mohly posloužit jako bytový fond pro Prahu (a to klidně přirozeným vývojem – zmrtvýchvstáním v podobě rekonstrukce nebo odkupu novým majitelem). Jejich smůla je, že se nachází v bezvazebných lokalitách. Jezdit autem do Prahy za prací, školkou, školou, kroužky i zábavou už není to, co Češi chtějí. A to dopředu diskvalifikuje vesnice, které jsou vzdálené třeba 40 minut autem do centra. Přitom by stačilo „málo“ – například položit koleje S-bahnu nebo tramvaje.
Právě ve středních Čechách se možná nachází nejrealističtější odpověď na otázku, jak Pražanům zajistit vhodné bydlení. Praha tedy nemusí nutně opisovat od Vídně nebo Berlína. Pražská cesta vede spíše přes replikování toho, co momentálně poměrně dobře funguje: spolupráci se Středočeským krajem a jeho sídly u samé hranice města. Právě na jejich katastrech je totiž možné podpořit vznik nových lokálních center a vybudovat zázemí pro pražské rodiny. Rychleji a lépe, navíc s úžasným efektem na region. Obce jako Úvaly, Říčany, Dolní Břežany, Černošice, ale i vzdálenější města v Polabí jsou toho ostatně důkazem. A i přes limity, které toto řešení přináší (především zvýšení intenzity dopravy), to je jedna z nejefektivnějších cest pro desetiletí.
Kdo je Hendrik Meyer?
Hendrik Meyer pochází z Německa a má dobrý vhled do situace na bytovém trhu v Berlíně nebo Mnichově. V čele největšího českého portálu pro prodej a pronájem nemovitostí bez prostředníka Bezrealitky stojí od poloviny roku 2017. V minulosti působil například jako regionální manažer pro CEE region společnosti Microsoft, Sales Director pro mobilní komunikaci v LG, Head of Online Business ve Vodafone nebo Chief Commercial Officer v cestovní kanceláři Fischer.
Pod jeho vedením se Bezrealitky dostaly na historicky nejlepší výsledky a každoročně rostou – v současnosti se přes ně uskuteční desetina prodejů a většina pronájmů. Rok 2019 uzavřely s třetinovým růstem, 9 781 prodanými a 34 745 pronajatými nemovitostmi. Lidem na provizích portál ušetřil více než 2 miliardy korun.