Zákon o elektronické evidenci tržeb je vládní koalicí a především ministrem financí opakovaně prezentován jako jeden z nejklíčovějších právních předpisů, které se tato vláda zavázala přijmout. Předpis by měl přinést významné potlačení šedé ekonomiky a daňových úniků a v důsledku tak přinést do státního rozpočtu nemalou sumu v řádech miliard korun. Tolik k politicko-ekonomickým prohlášením. Právníka na první pohled zaujme, že takto zásadní předpis by měl obsáhnout veškerou svou materii na pouhých 39 paragrafech, což by v ideálním případě ve světě, kde většina zásadních zákonů má paragrafů stovky (pomineme-li populární praxi, kdy je novelizacemi zachován nízký počet čísel paragrafů, nicméně některé paragrafy si pak s písmenným označením stěží vystačí se dvěma sadami české abecedy) svědčilo přinejmenším o genialitě pracovníků legislativního odboru ministerstva financí.

§2

Postupujeme-li od začátku předpisu, první, co nás zaujme, je dvojkolejnost působnosti státních orgánů v §2, která je rozdělena mezi orgány Finanční správy a Celní správy. Celní správě je pak svěřena působnost k prověřování plnění povinností s tím, že tuto působnost má zároveň i Finanční správa. Kdo tedy co bude ve finále vykonávat, může být zatím jen předmětem odhadů.

§5

Tento paragraf vymezuje, jaké formálně platby budou podléhat elektronické evidenci. Pochopitelně sem spadají platby v hotovosti, ale i směnkou nebo šekem, které doposud nijak evidovány nebyly. Platby bezhotovostní však v současné době již evidovány jsou samotnými platebními terminály a bankami a převody peněz z účtu na účet jsou dohledatelné, nad to již dnes existuje oznamovací povinnost pro nezvyklé převody. Co se vymezení bezhotovostních plateb jako takových týče, písm. b) daného paragrafu říká, že platba musí proběhnout bezhotovostním převodem peněžních prostředků, k němuž dává příkaz plátce prostřednictvím příjemce, kterým je poplatník, který má tržbu evidovat.

Tato formulace je sama o sobě dosti nešťastná. Záměrem nejspíše bylo, že podnikatel má hlásit přijaté platby od obchodních partnerů či zákazníků, nicméně z logiky textace vyplývá, žeplatba by měla být evidována pouze tehdy, když příkaz, například k proplacení faktury,zadává plátce (tedy ten, který fakturu proplácí) prostřednictvím příjemce (tedy toho, jemuž jsou peníze adresovány). O tom, zda v praxi vůbec kdy takováto situace nastane, můžeme pochybovat.

V §5 písm. e) pak nalezneme zbytkovou klauzuli pro jiné formy obdobné formám předchozím. Těžko říci, zda si zde zákonodárce přál podřadit například stravenky či jiné poukazy nebo alternativní měny typu Bitcoin. To by vzhledem k prakticky anonymnímu způsobu jejich používání svědčilo spíše o tom, že zákonodárce příliš nepochopil, jak dané alternativní měny fungují, ale přesto by je rád měl pod kontrolou.

Hlava III

Daná hlava upravuje tržby evidované ve zjednodušeném režimu a tržby vyloučené z evidence tržeb a představuje jeden z největších kamenů úrazu celého předpisu. To, jaké tržby sem budou spadat, totiž má stanovit vláda nařízením, kde kritériem má být plynulost a hospodárnost průběhu evidence. Co si pod těmito termíny v zatím neexistujícím podzákonném předpisu máme představit, těžko říci, když význam podobných hodnotových pojmů se mění s osobou, která je vykládá, a tak si pod nimi každý většinou představí to, co se mu zrovna nejvíce hodí. Navíc i to, že takto zásadní věc zákon ponechává k úpravě vládnímu nařízení, lze považovat za projev koncentrace moci, který je sám o sobě nežádoucí.

Kromě případů stanovených vládní vyhláškou si poplatník podle §11 může o povolení pro evidování tržby zažádat i u správce daně, pokud mu přijde, že by evidování dané tržby běžným způsobem znemožnilo nebo zásadně ztížilo plynulý a hospodárný výkon činnosti. Otázky, zda názor žádajícího poplatníka na vlastní plynulost a hospodárnost bude korespondovat s názorem správce daně, na základě čeho bude dané řízení probíhat a zda bude zatíženo správním poplatkem, zůstávají opět nezodpovězeny.

Hlava IV

Ve čtvrté hlavě nalezneme úpravu povinností poplatníka. Tou první je v prvním dílu této hlavy obsažená povinnost zažádat si o autentizační údaje dle §13, a to buď datovou schránkou, nebo ústně u kteréhokoliv věcně příslušného správce daně. S těmi je pak pod sankcí 50 000 Kč poplatník povinen nakládat tak, aby nedošlo k jejich zneužití. Stejně jako u řízení o povolení ke zjednodušenému evidování tržeb ani zde není jasné, zda přidělení autentizačních údajů bude zatíženo správním poplatkem, nicméně vše nasvědčuje tomu, že by nemělo. S jistotou to však zatím říci nemůžeme.

Zajímavé jsou paragrafy 21 a 22 upravující mezní dobu odezvy, tedy dobu mezi pokusem o odeslání údajů a přijetím fiskálního identifikačního kódu od správce daně. Jaká tato doba je, si má poplatník zvolit sám podle druhu a způsobu vykonávané činnosti tak, aby se jejím stanovením nemařil průběh evidence tržeb vzhledem k druhu a kvalitě připojení k veřejné datové síti. Jedinou pevně stanovenou podmínkou pak je, aby tato doba byla delší než 2 sekundy.

V praxi se tak stejně jako u posuzování hospodárnosti a plynulosti při podávání žádosti o povolení zjednodušené evidence mohou střetnout představy poplatníka a správce daně, když nikde není stanoveno nic jako jednotící rámec. Mnohem kurióznější je však ustanovení, které upravuje postup při selhání systému, kdy není možné v nastavené době fiskální kód zaslat. Poplatníku je stanovena povinnost údaje o evidované tržbě zaslat datovou zprávou správci daně bezodkladně po pominutí příčiny, která vedla k překročení mezní doby odezvy, nejpozději však do 48 hodin od uskutečnění evidované tržby. Jak se poplatník dozví o onom pominutí příčiny kdesi na úseku správců a poskytovatelů sítě anebo i úplně jinde, je pak ponecháno na jeho schopnostech. Zákon stanoví tak leda „motivaci“ v podobě až půlmilionové sankce za nedodržení této povinnosti.

Hlava V

Úprava prověřování plnění povinností při evidenci tržeb může vést k velmi zajímavým situacím. Zákon dává příslušným orgánům, tedy orgánům Celní a Finanční správy, možnost provést v rámci kontroly kontrolní nákup. Nikde není uvedeno, že by se jednalo jen o nákup zbožía lze tak mít za to, že nepochybně se může jednat i o nákup služeb. Na ten se pohlíží jako na běžnou smlouvu, od které je možno odstoupit za podmínky, že tomu neodporuje její předmět.U kontrolního nákupu zboží tak nebude problém zboží vrátit oproti vrácení kupní ceny, ale u kontrolních nákupů kupříkladu v kadeřnictví rozhodně nepůjde kontrolujícího celníka „odostříhat“ a daná odměna v podobě peněz vyplacených celníkem mu zůstane. Z jakých peněz budou v těchto případech kontrolní nákupy prováděny, zákon neřeší.

Část čtvrtá

Pasáž zákona upravující správní delikty působí z právního hlediska nejvíce rozpolceně. Formálně sice rozlišuje mezi přestupky a správními delikty, nicméně skutkové podstaty a sankce jsou v zásadě identické. Úprava přestupků pro fyzické osoby nepodnikatele v zákoně, který je primárně cílen na osoby podnikající, pak svědčí o tom, že delikt dle tohoto zákona může spáchat i zákazník nebo i osoba zcela mimo závazkový vztah, ze kterého má podnikatel příjem rozhodný pro elektronickou evidenci. Pokud správní orgán vyhodnotí odmítnutí převzetí účtenky jako úmyslné ztížení či zmaření evidence, pak bude i toto možno penalizovat. Oznamovací povinnost byla naštěstí z finální podoby návrhu zákona vyřazena.

Část pátá

Tato část upravuje pravomoci kontrolních orgánů k výkonu opatření k vynucení nápravy, k čemuž zákon dává možnosti uzavření provozovny a pozastavení výkonu činnosti. Jistěže se najdou situace, kdy je toto plně ospravedlnitelné a pochopitelné. Jestliže však dojde k tomu, že elektronické evidenci tržeb budou podléhat i advokáti, může nastat situace, která je optikou současného fungování advokacie zcela nepředstavitelná, tedy že do advokátní kanceláře přijde pracovník Celní správy, jako kontrolní nákup se dožádá právní služby (se stejnou logikou jako u výše zmíněného kadeřníka) a při zjištění pochybností advokátní kancelář jako provozovnu uzavře a advokátovi pozastaví výkon advokacie, to vše podle daňového řádu.

U zákona o evidenci tržeb můžeme čekat mnoho změn

Největším pozitivem současné podoby návrhu zákona je vypuštění informační povinnostik oznamování správních deliktů, kterou by hrozilo zavedení udavačských praktik a jiných možností zneužívání zákona. Naproti tomu byla do návrhu zákona vložena dosud odmítaná možnost k pořádání účtenkové loterie. Zda má zákon vůbec upravovat hypotetickou možnost něčeho, co se kupříkladu na sousedním Slovensku moc neosvědčilo, ponechám na názoru čtenářů. Definitivní podobu zákon dostane až po projití celým legislativním procesem a lze očekávat mnoho změn. Doufejme, že budou k lepšímu a že mimo jiné odpoví i na otázky položené v tomto článku.